INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Starší dílko, jen co je pravda. Přesto mne basák Timo požádal, abych ho v recenzi trochu oživil. Takže proč ne, slib je slib. Nikdo už myslím nepochybuje o tom, že frontman CBT Sascha není úplně normální kluk… Přeci jen posedlost S/M, bondage, fetish, latexem, kaviárem etc. nepatří do výčtu běžných koníčků, že? Bylo by asi nošením dříví do lesa vykládat tady, že CBT hrají o tom všem už nějakou tu dobu. Opus(sy) VI byl v jejich útrpné cestě „normálním“ světem prvním počinem, který si získal širší pozornost. Snad jen pro neznalé se sluší naznačit, že CBT jsou takový vyhopsaný, veselý, nijak komplikovaný, ale slušně/ a s nadhledem zahraný death/grind z Německa. Saschkovy bicí svého času vypadaly docela nasypaně a jakž takž pestře, s odstupem času se ovšem objevují jisté rezervy. Přes to všechno si ale CBT na i po dvou letech uchovávají své kouzlo a dohromady se songy jako Fat Sex Mama, Juicy Lucy, Koala Cunt nebo Panda Penis a se stylově laděným bookletem je Opus(sy) VI stále žádaným počinem. Je to sice uchylárna, ale když vás to baví, pak jsou CBT tím správným lékem na sexuální frustrace… ale koneckonců i na kocovinu. Hudba CBT sama o sobě úplně výjimečná není, ale celková kontroverzní image kapely zřejmě láká natolik, že brzký přestup od Shredded k americkým Ablated nebyl překvapením.
8 / 10
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.